Chůze

 je pro člověka věc přirozená, a já chodím moc ráda. Toulám se přírodou, která mě nabíjí energií. Zase po roce jsme se rozhodli zdolat 30. km trasu pochodu Praha - Prčice. Měla jsem celkem obavy jestli budu mladým stačit, přece jenom věk je věk a tak nějak rychlost už není taková jak bývala. Loni mě to tempo málem stálo život, sice jsem stačila, ale plápolala za nimi a bylo to opravdu na hranici mých možností. Možná loni hrál roli i fakt, že jsem těch 30 km šla týden po ne moc hezkém Covidu..., měla jsem sakra velký problém to udýchat. Takže letos repete.

Vyrazili jsme z Brna v 5 hodin ráno, první zastávka, jak jinak, Melikana, kde MUSÍM nakrmit kozy. Dostaly holky 3 dávky krmení, my si dali kávičku a pokračovali do Tábora, odkud jsme šli trasu do Prčice.

Start naší trasy byl z autobusového nádraží v Táboře. Načetli jsme své QR registrační kódy, dostali mapu a vyrazili.

Od startu jsme šli po červené značce kolem rybníku Jordán, sluníčko krásně svítilo a hřálo a my jsme věděli, že to bude super den. Mládeži jsem řekla, že tentokrát půjdu z důvodu zachování života sama svým tempem, přijdu tedy nakonec a tím skupinku uzavřu. Domluvili jsme se, že na mě počkají v Prčici.

Z Tábora startovano několik tras, začátek byl společný, takže byl zpočátku hustší provoz

Prošli jsme kolem rybníku, podél železniční trati, nad kterou jsme přešli po můstku do Čekanic.

Z Čekanic jsme pokračovali na Stoklasnou Lhotu. Cestou jsme míjeli stáda koní, chudáci na nás koukali , nejspíše tolik lidí pohromadě ještě neviděli :-)

Ze Stoklasné Lhoty jsme po vlastním značení došli do Chotovína, kde bylo několik stánků s občerstvením (ty byly po celé trase) a tady se díky tomu turisté rozvolnili. V lese na nás číhala tajná kontrola. Ťapkala jsem si svým tempem a bylo mi fajn. Sluníčko, koně, krávy, ovce a plno stejně postižených turistů. Letos se pochodu zůčastnilo přes 21 000 lidí a všichni byli milí, vtipní, prostě to bylo fajn.

I tak to jde , nevím, jestli pán zrovna rehabilitoval nebo to měl "na pak"

V lese jsme došli jakousi frontu, ale pak zjistili, že je v tom místě dřevěná lávka                (šíře 15 cm), po které bylo nutné jít po jednom, jinak by praskla a my se válely v bahně. Po překonání nástrahy se zase všichni rozvolnili.

fronta na lávku

Pomalu jsem měla polovinu za sebou. Ta byla na Starém Zámku u Borotína a tam byla také první oficiální kontrola. Je to vlastně zřícenina hradu, opředená mnoha pověstmi. Od roku 1958 je  chráněna jako kulturní památka ČR. V historických pramenech se hrad poprvé uvádí k roku 1356 v predikátu Vítka z Borotína, který je i možným zakladatelem hradu. V držení jeho potomků zůstal pak hrad ještě téměř celé století. Dalším majitelem hradu byl Mikuláš z Landštejna a Borotína, počátkem 15. století.Vedle stojí barokní statek, kde se drží lidové obyčeje. Romantické místo vás pohltí svou atmosférou. Dle pověsti se tu zjevuje Bílá paní, jejíž dřevěnou sochu najdete u hradu. Hrad je soukromým majetkem, ale je možnost po domluvě za symbolický poplatek na zřícenině přespat.

zřícenina hradu Starý zámek u Borotína

osbočka k hradu

rybník pod hradem

ještě vyšplhat do kopečka

a jsem tam....

Na hradě bylo plno různých stánků se vším možným, od občerstvení po suvenýry, bylo otevřené WC, takže super servis :-) . Dala jsem si točenou malinovku, tu jsem neměla věky a grilovaný sýr z farmy - ten byl úúúžasný. Zbytku skupiny jsem poslala MMS, že jsem už v půlce, zahodila mobil do batůžku a mazala dál. Z hradu jsem sešla z kopce na Černý les (bububu), kde bylo zase občerstvení, a pak hezky vyšlapat kopec na Hvížďalku. Na Střezimíř, polem, lesem, loukami do Červeného Újezdu a do Říkova. V poli za Říkovem byla druhá kontrola a 6 km do cíle.

Z Říkova jsem z opravdu velkého kopce došla do Vísky. Ten kopec byl hodně nepříjemný, myslela jsem, že mě upadnou palce jak jsem brzdila v těch botách.. Vesnička Víska nás přivítala zase stánky s občerstvením a moc krásně upravenými zahrádkami a veřejnými plochami. Bylo vidět, že se o vzhled hodně starají. Kéž  bych to uměla i já. Moc se mi to líbí, ale neumím to. Takže můžu jen obdivovat.

No a pak už jen posledních pár km a jsem v cíli.

V cíli jsem předala ke kontrole mapku s razítky a za odměnu dostala orranžovou botičku a Tatranku :-)

Pak jsem zavolala zbytku skupinky, že jsem konečně dorazila, abychom se nějak našli. Zůstala jsem překvapená. Jedna část skupiny měla do cíle 3 km, druhá skupinky 7 km . Já ty mladý strčila do kapsy a normálně jim utekla. Celou dobu jsem si myslela, že jsou přede mnou a budou na mě čekat. Takže jsem čekala já na naši omladinu. Já měla takovou radost!!! A to jsem si šla svým tempem.

Takže jsem si našla lavičku ve stínu, první skupinka dorazila za 3/4 hodiny, druhá za dvě hodiny po mě. 

Těch 30 km jsem dala za 6 hodin 30 minut a v tom bylo zastavení na hradě na ten grilovaný sýr, včetně fronty a snězení a dvě zastavení na zakoupení pití (s frontou). Takže u mě dobrýýýýý!!!

Pochod Praha - Prčice je za námi. Je to sice mega akce se spoustou lidí, ale má své kouzlo a za rok určitě zkontroluju, jestli to zase dám..... Na těch posledních km bylo vidět zvláštní úkazy: lidi, držící se za kyčel, další pajdající s ovázanými koleny, někdo šel bos a v ruce boty, někdo to došel o berlích , záchranka jezdila jak šílená (asi to byla služba snů) .

Za rok vyzkoušíme jinou trasu, start z Milevska nabo Petrovic.

Bylo to moc fajn, kromě spálení od sluníčka se nevyskytují žádné puchýře ani újma jiného charakteru :-)

Zdrávi došli!

Magda