Norsko - 3.část, den 4. a 5.

V pondělí jsme zamířili do národního parku Rondane. Na programu byl turistický výlet po stezce norského snílka Peer Gynta. 

 

Cesta vedla nádhernou, typicky norskou krajinou s jezery, horami, vodopády, ale i potůčky, které bylo třeba zdolat. Bez lávky a bez kamenů, po kterých bychom přeskákali. Takže jsme se tak trošku brodili ve vodě. 

 

a šupky do vody

Po cca 6 km jsme přišli k chatě Peera Gynta, která byla bohužel zavřená. Minule s námi šlo celou cestu prasátko majitele restaurace a chata byla otevřená. Dali jsme si tam kávičku a s prasátkem se vrátili zase 6 km k výchozímu bodu výletu. Byl to takový zvířecí dozor.

 

chata Peera Gynta

 Letos už tam prasátko nebylo a chatka byla zavřená. Rozhodli jsme se vrátit jinou, dosud neznámou cestou přes hory. Cesta byla úžasná, zvládli jsme najít i místo, kde stál náš autobus. Taková bojovka to byla. No, asi si budu muset toho Peera Gynta přečíst, když už jsem byla na jeho chatě....

Odpoledne byla možnost vyzkoušet rafting. Jedná se o 16 km dlouhý sjezd na řece Sjoa s patřičným vybavením a profesionálním instruktorem, ale o tom jsme psala samostatně v minulé části.

ˇÚterý patřilo národnímu parku Dovrefjell, navštívili jsme trolí obchod v městečku Dombås – údajně obchůdek s největší nabídkou trolů ve všech možných variantách, od malých trolů na klíče po obry, trolů na tričku, čepici, sklenici.....trol kam se podíváš. Nabídka tam byla obrovská, ale ceny astronomické. Protože jsem o tomto obchůdku věděla ze své poslední návštěvy Norska, s nákupem suvenýrů jsem počkala na menší obchůdky během cesty. A dobře jsem udělala.

 Následoval vodopád Slettafossen, trolí stěna – Trollveggen, přejezd Cestou trolů – Trollstigen, kolem vodopádu Stigfossen. Dostali na  vyhlídku a k soutěsce s vodopádem Gubdbrandsjuvet. 

 Cesta trollů je silnice, která se vine jedenácti serpentinami kolem vodopádů. Překonává výškový rozdíl téměř 900 m a patří k nejúchvatnějším horským scenériím nejen v Norsku (výhledy na vodopády Stigfossen a Tverrdalsfossen). Cesta je pojmenována podle trollů – horských skřetů. Ti jsou již po několik staletí hrdiny mnoha lidových pohádek, bájí i přísloví. Jejich povaha je dle hodnověrně vyprávěných příhod prý záludná, zlomyslná a nevypočitatelná. Typický troll má rozcuchané vlasy, dlouhý nos a baculaté bříško. Podle norských pověstí jde o původní obyvatele této severské země, ale i dnešní obyvatelé Norska vědí, že s trolly je stále nutné být zadobře. V jedné se serpentin jsme dojeli autobus, který se tam "zaklínil" a nedalo se jet ani nahoru, ani dolu. Navíc se začala kupit auta v řadě v obou směrech. To bylo něco na náš autobus, plný profesionálních řidičů autobusů...Asi po půl hodině jeden z našich řidičů vystoupil a šel tam sjednat pořádek. Celou situaci vyřešil, vše rozpohyboval a třesoucí se řidič autobusu před námi se rozjel i se svým nákladem. Úsměvné na tom je, že autobus, který ucpal celou Cestu trolů byl z Brna, byla to CK Mundo.

 Využili jsme trajekt Linge – Eidsdal a  cestou Orlů – Ørnevegen jsme doputovali do fjordu Geiranger  a k jezeru Djupvassvatnet. Když jsme si vše prohlédli, ubytovali jsme se v kempu ve Strynu. Ubytovaní jsme byli ve čtyřlůžkových chatkách, jako na pionýrském táboře :-)

No není to Norsko krásné???

Mějte se fajn

Magda

Hrady Kokořín a Bezděz

byly cílem našeho sobotního výletu. Tuhle část naší republiky nemáme moc prozkoumanou, tak to budu muset napravit. Naplánovala jsem výlet na tyto dva hrady, zajistila vstup na Kokořín, domluvila autobus a "špitálníci" vyrazili. Tahle "bonusová funkce zdarma" mě po všech těch letech asi začala bavit. V šest hodin ráno jsem v místě srazu zjistila, že jako řidič(ka) DPmB s námi jede Daniela, naše kamarádka a výletnice, která se mnou a několika přáteli absolvovala cestu po Švédsku i neskutečný zájezd do zimního Finska. To bylo radosti! 

 Zaměstnanci fakultky si posedali a vyrazili jsme i přes nepříznivou předpověď počasí - měly být celý den bouřky, ale rozjednaný zájezd se prostě neruší.A to ani přes účast "Dešťové víly" s rodinou. Pokud s námi jede paní Chlupová, prší vždycky, takže už má svoji přezdívku. Pravda, už se asi 3x umravnila a pršelo jen, pokud jsme byli v nějaké budově nebo v autobuse.... První zastavení muselo být na motorestu Melikana. Jednak se tam výborně nasnídáme, nakoupíme svačiny, ale také nakrmíme kozy ve výběhu, to je už prostě tradice. Další tradice je zakoupení 2dcL vína do kelímku na kávu "na cestu". Včera jsme tradici porušili, víno bylo vyměněno za prosecco.

výběh - krmení koz

Daniela nás vysadila na rozcestí ke Kokořínu, do kopce jsme to měli po modré značce cca 700 metrů. Kopec to byl tedy pořádný, ale nebyl dlouhý, takže jsme ho celkem snadno zdolali a mohli v 11.15 na prohlídku. 

cesta na hrad

 Hrad na ostrohu pískovcové skály nad Kokořínským dolem postavil zřejmě v polovině 14. století Hynek Berka z Dubé. Během následujících staletí se mezi majiteli vystřídala řada význačných šlechticů a šlechtických rodů, kteří sídlo příliš neudržovali, navíc po třicetileté válce císař Ferdinand zařadil Kokořín mezi „prokleté“ hrady, které již nesměly být opravovány. Když v roce 1896 koupil kokořínské panství Václav Špaček, z někdejšího středověkého hradu zbývaly jen kamenné ruiny s omšelou věží. Po roce 1950 na základě zákonů o pozemkové reformě přešel hrad do držení státu, dnes je opět majetkem rodiny Špačků. 

 

Podle legend se zpustlý hrad načas stal doupětem loupeživých rytířů v čele s Petrovským z Petrovic, kteří byli postrachem celého okolí. Při rekonstrukci hradu na počátku 20. století bylo ve sklepení pod věží nalezeno dvaadvacet lidských koster. Podle jedné teorie patří kostry lidem, které lapkové unesli a žádali za ně výkupné, podle druhé verze jde o samotné loupežníky, za trest zazděné hluboko v hradním sklepení. Noví majitelé nechali v letech 1911 až 1918 Kokořín včetně interiérů obnovit v romantickém duchu, a to za pomoci předních historiků A. Sedláčka, Z. Wintera, Č. Zíbrta a E. Sochora. Šlo o jednu z posledních romantických přestaveb v Čechách. Hrad je otevřen po předchozí domluvě i v zimním období. 

 

 Hradem nás provázela paní kastelánka a celý výklad byl velice zajímavý. Po prohlídce jsme se zase "nalodili" k Daniele a zamířili na Bezděz. V okamžiku, kdy se otevřel pohled na kopec s hradem, musela jsem se smát. Nějak všem došel humor a kromě zděšených výrazů ve tváři a vyvalených očí, se ozývalo "no tak tam mě nikdo nedostane.....si dělá prd..... :-) a tak.... :-) ) 

 

 Nicméně, vjeli jsme do obce Bezděz, Dana nás vyvezla se svolením místního dozoru do zákazu vjezdu, až k rozcestí K hradu a vrátila se na parkoviště za obec. No, tedy po červené 1,5 km s převýšením 200m...., dala jsem všem hodinu na výstup nahoru. 

 

Nedali to všichni. Ti, co to dali, vypadali, jako by potřebovali krátkodobý pobyt na JIP.Ale ten pocit! Prostě většina se nahoru vyškábala po kamenech, ještě, že dešťovka nezaúřadovala a svítilo sluníčko (tedy až moc, ono těch 32 stupňů taky nebylo ideálních). 

 

Nahoře nás přepadla velice nepříjemná a arogantní paní, která kontrolovala vstupenky (nejspíš měla některého předka u gestapa) a my šli na prohlídku s mladou paní průvodkyní. Bezděz patří k nejzajímavějším hradům v Česku. Jako jeden z mála se dochoval v původní, čisté podobě. Neprošel přestavbou na romantické letní sídlo ani nebyl zbořen jako jiné neméně slavné hrady. I proto se na něm zachovala vzácná raně gotická hradní kaple a křížová cesta, kterou lemuje mnoho kapliček. Král „železný a zlatý“, Přemysl Otakar II. se snažil stavbou nedobytných hradů a zakládáním královských měst upevnit moc proti šlechtě. Proto v 60. letech 13. století využil dominantního vrchu nad starším dvorcem, v lesích mezi Mělníkem a Českou Lípou, a nechal na něm vystavět pevný kamenný hrad na obranu obchodní cesty a proti rozpínavosti sousedních rodů Ronovců a Markvarticů. 

 

 Hrad se stal krátce po Přemyslově smrti (26. srpna 1278) v bitvě u Suchých Krut na Moravském poli vězením jeho sedmiletého syna Václava a ovdovělé královny Kunhuty. Oba je sem převezli v noci z 25. na 26. ledna 1279. Počátkem 14. století se hrad dostává do zástavního držení okolní šlechty. Hynek Berka z Dubé s královským vědomím založil směrem na východ novou osadu nazvanou Nový Bezděz (dnes Bělá p. Bezdězem). Do přímé správy panovníkovy se hrad vrátil po nástupu Karla IV. na královský trůn. Do přímé správy panovníkovy se hrad vrátil po nástupu Karla IV. na královský trůn. Císař rád pobýval na Bezdězu a v roce 1366 se svým purkrabím Oldřichem Tistou z Libštejna založil Velký rybník, který byl později na počest K. H. Máchy přejmenován na Máchovo jezero. 

 

nahoře Rytířský sál, kde byla podepsaná smlouva o založení Velkého rybníku

 Po prohlídce hradu jsme zakotvili v restauraci Vyhlídka. Moc dobře se tam vaří. Nejprve jsme chtěli otestovat Tavernu S láskou Karel, která je v gastromapě Lukáše Hejlíka, ale nabídka typu burger 100x jinak nás opravdu nijak nenadchla, proto vedlejší Vyhlídka s kulajdou, zelňačkou a plněnými bramborovými knedlíky se zelím....Cenově celý náš oběd vyšel jako polovina burgru... 

 

 

Poslední zastávkou bylo hodinové koupání na pláži v Doksech a pak jsme už odjížděli zpět do Brna. No a pak začala úřadovat Dešťová víla. Neskutečné bouřky, silný vítr, krupobití, nebylo vidět na krok. Dana to s námi projela s naprostou jistotou a profesionalitou. Klobouk dolů. 

Zatímco my si užívali na výletě v Čechách, v Brně to vypadalo jako po válce. Silnice pod vodou, nádraží plavalo, všude polámané větve, naprosto neutěšený pohled. 

 Dnes zase svítí sluníčko, jako by včera žádné deště nebyly. 

Mějte se krásně

 Magda